Čtrnáctidenní výzva

Mám nákupně nepřizpůsobivé i druhé dítě.
Zatímco to první šlo sem tam zabavit rohlíkem a vůbec tolik nebojkotovalo kočár jako druhorozený exemplář, Mišut se jen tak obalamutit nedá. Rohlíku ukousne zásadně špičku a pak se dere z kočáru/vozíku ven a ječí a ječí.
A tak jsem si dala svou vlastní čtrnáctidenní výzvu. Začneme nakupovat společně, bez kočáru, bez vozíku.

Den první jsme nadšeně vyrazili úplně všichni včetně tatínka a staršího brášky. Naivní jsem byla a zcela nepřipravená a moc optimistická k tomu. Zásadní chyba, že jsme šli na větší nákup a ještě zcela nenaplánovaný. Po letech jsme provětrali nákupní vozíček po Matýskovi z blešáku. Ten se Mišutovi ihned zalíbil.

Ovšem v obchodě ho při první příležitosti zahodil a jal se nakupovat po svém. Takže během pár vteřin prolétl celý obchod, brácha lítal za ním, já pak za nimi (abych zachránila, co se dalo a zároveň jsem bezmyšlenkovitě brala věci z regálů). Ale nakoupili jsme, asi i vše, co jsme potřebovali (hlavním nákupčím byl samozřejmě pan otec František). A malý nákupčí si domů dovezl plyšáka.

Druhý den už jdeme se seznamem, asistuje starší brácha.

První zášleh je stejně jako včera u banánů. Chce ihned konzumovat. Povedlo se mi banán ubránit.

Probíhá obchodem stejně jako včera, já nestíhám nakupovat podle seznamu. Zjišťuji, že musíme chodit jen pro jednu, dvě věci a to nejlépe z regálů na konci obchodu, poblíž pokladen. Ale krám zvládáme, Mišuta si dokonce sám vybírá Olmíka.

Kámen úrazu nastává u pokladen, kdy jsme se trefili do "frontové" doby. Zas jsem nebyla připravena. Než dojde na placení, nasraté dítě se snaží utéct a poté, co ho poněkolikáté vracím zpět, přijde moje noční můra. To, co jsem si myslela, že když neudělala nikdy nátura jako je Matýsek, nestane se nikdy. Můj chlapeček sebou flákne na zem a řve (všichni se po nás dívají, kroutí hlavami, zvedají obočí, odvrací pohled...). Zvedám dítě, platím a utíkáme.

Další den vynecháváme. Jsem stále zdrcena, že po více než sedmi letech mateřské kariéry jsem se dočkala toho, že se moje řvoucí dítě válelo po zemi. A to v obchodě, kde nás zná polovina personálu. Večer padne tabulka čokolády a cítím se lépe.

Den čtvrtý (třetí nákupní).

Tentokrát jsem už připravena na fakt, že větší část obchodu Mišák proběhne bez povšimnutí, proto vyrážíme pro plenky a toaletní papír, které jsou téměř u pokladen. Jdeme ráno (sami), takže máme i to štěstí, že banány ještě nedorazily. Ladně tedy putujeme dál. Za ruku se nechá i na krátké úseky chytnout, začíná pomalinku reagovat na "nesahat". Lákadlem jsou akční a bio cedulky, nechávám mu je osahat.

Asi mi chce vynahradit ten minulý nákup a tak pomalu jdeme dál a dál, Mišák zkoumá a prohlíží. Bereme plenky a do cesty nám "vstoupí" ovocné kapsičky. Jednu bere Míšan, další dvě já.

Proplujeme pro toaleťák a hurá k pokladně. Žádné fronty (uf), prcoše jako vždy zaujme zaklapnutá zábrana pro uzavření pokladny. Nechám ho krapet si jí ohmatat. Dávám nákup do tašky, platím (Míšan mi celou dobu asistuje a nezdrhá) a mizíme.
Dnes jsem nadšená, vidím malinký pokrok. I když do stavu, abych si navážila ovoce nebo vybrala pro sebe z desítek jogurtů, máme ještě dlouhou cestu.

Další dny se nesou v podobném duchu. Chodíme ráno, když je krám prázdný. Bereme 2-3 věci. Většinou nerozbitné, které může nést Mišák. Platím kartou, lépe stíhám monitorovat dítě.

Den šestý. Jezdíme s vozíčkem, ve kterém už si Mišák vozí nákup. Obvykle rohlíky, když se poštěstí a jsou banány, tak ty.

Den osmý. Chodíme bez vozíčku a zas trénujeme chození za ruku. Pořád nic moc. Ty proklaté regály s ovocem  a zeleninou ho zase lákají, tak začínáme společně kupovat brambory. Jsou u země  a nedají se rozmačkat. Zhruba každý druhý Mišák trefí do sáčku. Zásadně bere pidi brambory nebo kusy divně tvarované. Prostě lahůdka na škrábání.

A i když už teda pytlíkuje, pořád má největší radost z vlastnoručně nasbíraného na chodníku.

Den desátý. Perfektně reaguje na "nesahat". Krom brambor už ví, kde jsou rohlíky a dětské ovocné přesnídávky. Obchod už neprobíhá, protože zjistil, že někde mezi bramborami a ovocnými přesnídávkami se nachází regál s jogurty a ten je zajímavý.

Den dvanáctý bereme s sebou i tatínka a hrdě mu předvádíme výsledek našeho snažení. Hlava rodiny přidává výklad o důležitosti uzenin, synátor demonstruje, jak na mléčné výrobky.

Musím konstatovat, že malý poděs je celkem učenlivé dítě, i když vykazuje jisté známky hyperaktivity jako jeho starší brácha. Ale až na těch několik stresujících situací to byla i docela sranda.