Toho času v září 2017...
To jste takhle po druhé operaci pánve, tušíte, že váš psycholog se chystá vyřadit vás ze své péče a tak začnete mít roupy, co dál.
Úplně náhodou se dozvíte, že léky na ADHD vašeho syna na vás budou působit opačně a vy to tajemství hyperaktivity zažijete. A prý to klidně můžete zkusit, protože nebudete první ani poslední.
Úplně náhodou se dozvíte, že léky na ADHD vašeho syna na vás budou působit opačně a vy to tajemství hyperaktivity zažijete. A prý to klidně můžete zkusit, protože nebudete první ani poslední.
Mám takovou představu, že lupnu prášek, nakouknu do hlubin Matesovo duše a od té doby už budeme žít v naprosté harmonii, protože mě osvítí duch Ritalin.
Chápejte... Budu naprosto přesně vědět co a jak, nebudu se nervovat, zvyšovat hlas, budu mít 100% pochopení, které pak přenesu na všechny lidičky v našem okolí. Slunce v duši. Světový mír.
A taky chci zjistit, jestli jako fakt nebudu mít myšlenky na jídlo.
Testovaný produkt byl doma již na vyhození, protože moje už takhle vyzáblé dítě odmítalo po něm jíst ještě míň.
A taky chci zjistit, jestli jako fakt nebudu mít myšlenky na jídlo.
Testovaný produkt byl doma již na vyhození, protože moje už takhle vyzáblé dítě odmítalo po něm jíst ještě míň.
DEN 1
První den jsem si vybrala neděli. Netušila jsem, co to se mnou udělá, proto jsem volila asistenci manžela. Protože, logicky, nemůžete svěřit chod domácnosti někomu, jako je Matýsek.
Nejvtipnější bylo, že přes den jsem vůbec neměla pocit, že by se se mnou něco dělo. Ovšem večer, když už prášek přestal působit, jsem musela natvrdo konstatovat "Ty vole, to jsem nebyla já." A začala jsem se vidět v Matesovi.
Nejvtipnější bylo, že přes den jsem vůbec neměla pocit, že by se se mnou něco dělo. Ovšem večer, když už prášek přestal působit, jsem musela natvrdo konstatovat "Ty vole, to jsem nebyla já." A začala jsem se vidět v Matesovi.
Začalo to úklidem. Chystali jsme se na oběd k mojí babičce a já místo příprav vyklízela obývák. Úplně bezmyšlenkovitě, automaticky. Najednou kolem mě byly pytle s odpadem. Nedokázala jsem si sednout. A znovu - kolem mě byly další pytle s věcmi do sklepa. A když se zbytek rodiny obouval, že jako vyrazíme, já ještě pakovala hračky, které jsem vyhodnotila jako "doma navíc", že je necháme na hraní u babi. Tenhle krok jsem večer shledala jako neuvěřitelně zázračný, protože takhle uklizený a vyklizený obývák a pokojík jsem snad ještě neměla. A jakým fofrem.
Tento stav trvá i u babi. Když uklízím hračky do komory, kde už nějaké zbytečnosti uložené máme, pouštím se do jejich prohrabování. Vidím na skříni uskladněné lyžařské vybavení. A mám nutkavou potřebu zjistit, co chybí. Je přeci září, nejvyšší čas. Ten bude potřebovat lyže, ten kombinézu, já boty.... Mezitím už zbytek rodiny obědvá. Když poněkolikáté slyším "Prosimtě, pojď se už najíst..." uvědomuji si, že to patří mně, ne Matýskovi. Sedám ke svíčkové, zapomínám, že k ní miluju brusinky, které stojí přímo vedle mého talíře. Hlavou se mi honí tisíc myšlenek a tu skleničku prostě NEVIDÍM, nevnímám. (Matesi, proboha, vždyť to máš přímo před sebou, to to nevidíš????? AHA...).
Než jdeme domů, Mates se ještě vozí po sídlišti na koloběžce a já vymýšlím závod, kdo dřív ujede určitý úsek. Jako těžko říct, jestli to byl nápad můj nebo Ritalinu... Ale nějak si nedovedu představit, že se se svými tělesnými mindráky běžně natřásám na koloběžce uprostřed sídliště mezi lidmi.
Blíží se druhá hodina, start formule, na kterou se celý týden těším. V tuhle chvíli asi Ritalin udeřil v plné síle. Asi takhle si představuji běžný svět ADHD..
Mates na mě volá z pokojíku, že by si dal rohlík. Jasně, jdu se tam zeptat s čím. S juniorem, samozřejmě. Vycházím z pokojíku, cvak. O rohlíku vůbec nevím. Kouknu, jak formule odstartují a jdu si udělat kafíčko. Dojdu do kuchyně. Vyndavám prádlo ze sušičky a skládám ho. Žere mě pocit, že jsem něco chtěla..... Přijde Matýsek, jestli už má ten rohlík. Ježiš, zapomněla jsem nakrmit svoje dítě. Že jsem si šla udělat kafe už taky vůbec nevím. Ještě chvíli se motám v kuchyni, a pak mě napadne, že bych přeci chtěla koukat na tu formuli. Sedám na gauč a...... Lewis Hamilton právě projel cílem. Od plánu uvařit si kafe uplynula hodina a půl. To kafe jsem si neudělala. Po dobu působení prášku nemám vůbec pomyšlení na jídlo. Sladké nepostrádám vůbec. Hlad vlastně dostávám až večer, když už nejsem "pod vlivem".
Mates na mě volá z pokojíku, že by si dal rohlík. Jasně, jdu se tam zeptat s čím. S juniorem, samozřejmě. Vycházím z pokojíku, cvak. O rohlíku vůbec nevím. Kouknu, jak formule odstartují a jdu si udělat kafíčko. Dojdu do kuchyně. Vyndavám prádlo ze sušičky a skládám ho. Žere mě pocit, že jsem něco chtěla..... Přijde Matýsek, jestli už má ten rohlík. Ježiš, zapomněla jsem nakrmit svoje dítě. Že jsem si šla udělat kafe už taky vůbec nevím. Ještě chvíli se motám v kuchyni, a pak mě napadne, že bych přeci chtěla koukat na tu formuli. Sedám na gauč a...... Lewis Hamilton právě projel cílem. Od plánu uvařit si kafe uplynula hodina a půl. To kafe jsem si neudělala. Po dobu působení prášku nemám vůbec pomyšlení na jídlo. Sladké nepostrádám vůbec. Hlad vlastně dostávám až večer, když už nejsem "pod vlivem".
A tak zjišťuju, že krátkodobou paměť mám úplně v háji. Už vím, jak strašně těžký je pokyn "Umyj si ruce, převleč se a vyndej zbytky od svačiny z batohu.", protože já nedokážu namazat rohlík, uvařit si kafe a sednout si zpátky k televizi. Naopak si u skládání prádla vybavuji x let staré věci, které mnou v tu chvíli otřásají víc, než když byly aktuální. Stejně, jako má v hlavě Mates stovky starých příběhů, ale neví, co měl ráno na snídani.
DEN 2
Jdu do toho znova, vybavuje se mi malý vnouček z filmu Fotr je lotr - MA-GOOOOOOR. A taky mám o půl kila míň.
Je první školní den, manžel v práci. Takže nová situace. Zjišťuji, že jako falešná ADHD jsem hrozně komunikativní. Jdeme s dětmi navštívit mojí mamku a normálně jsem ráda, že tam mám od dětí klid, protože se zabaví vším, co doma nemají, a já můžu jen tak sedět a civět. Tentokrát živě konverzuji. Tedy spíš melu a melu, vyprávím o všem, co mě zrovna napadá. Máma střídavě kývá, odchází, zase přichází. Myslím, že už jí ani nezajímá, co říkám, ale to nezajímá zase mě. Chodit za ní v tomhle stavu delší dobu, už by nám přestala otevírat.
Nesnáším, když mi Mates skáče do řeči. Dělá to tak dlouho, dokud nevyhraje. Vítězství obvykle dosáhne opakováním "maminko.... maminko.... maminko..., kdy už vás tón jeho hlasu bodá až do mozku a z neklidných pohybů jeho těla máte závrať. A nebo dokud tatínek hlasitě nehoukne. To se v záchvatu rozeřve (Mates, ne tatínek) a odchází. Já a máma obvykle prodýcháváme částečnou zástavu, případně utíráme rozlité kávy a minerálky ze stolu, to jak při tom "houknutí" nadskočíme a bereme s sebou i stůl...
Tentokrát ale ne. Prostě chci doříct to svoje za každou cenu a nehodlám ustoupit a s Matesem meleme oba. Moje maminka na naše vystoupení nevěřícně kouká. Chudák vůbec neví, co se děje.
Je první školní den, manžel v práci. Takže nová situace. Zjišťuji, že jako falešná ADHD jsem hrozně komunikativní. Jdeme s dětmi navštívit mojí mamku a normálně jsem ráda, že tam mám od dětí klid, protože se zabaví vším, co doma nemají, a já můžu jen tak sedět a civět. Tentokrát živě konverzuji. Tedy spíš melu a melu, vyprávím o všem, co mě zrovna napadá. Máma střídavě kývá, odchází, zase přichází. Myslím, že už jí ani nezajímá, co říkám, ale to nezajímá zase mě. Chodit za ní v tomhle stavu delší dobu, už by nám přestala otevírat.
Nesnáším, když mi Mates skáče do řeči. Dělá to tak dlouho, dokud nevyhraje. Vítězství obvykle dosáhne opakováním "maminko.... maminko.... maminko..., kdy už vás tón jeho hlasu bodá až do mozku a z neklidných pohybů jeho těla máte závrať. A nebo dokud tatínek hlasitě nehoukne. To se v záchvatu rozeřve (Mates, ne tatínek) a odchází. Já a máma obvykle prodýcháváme částečnou zástavu, případně utíráme rozlité kávy a minerálky ze stolu, to jak při tom "houknutí" nadskočíme a bereme s sebou i stůl...
Tentokrát ale ne. Prostě chci doříct to svoje za každou cenu a nehodlám ustoupit a s Matesem meleme oba. Moje maminka na naše vystoupení nevěřícně kouká. Chudák vůbec neví, co se děje.
Jsem roztěkaná, nesoustředím se. Snažím se něco najít na internetu, ale oči mi přejíždějí z jednoho obrázku na druhý a já chvílemi nevím, co vlastně hledám.
Rozhodně máme s Matesem méně vypjatých situací. Spolupracuji s ním na některých jeho nesmyslných nápadech, i když vím, že do dvanáctého patra se absolutně nehodí a říkám si, jestli jsou sousedi doma. Nejvíc úspěch slaví Matýskovo oblíbená "Zem je láva".
Hlad se dostavuje až večer. Jako tohle mě fakt baví :-)
DEN 3
Poslední den už vím, co od sebe čekat. Což je mi ale k prdu, protože jsem roztěkanější ještě víc než předešlé dny. Mám pocit, že venku nejsem dost ve střehu. Dvě děti jsou na mě moc.
A i u mě se dostavuje z prášku nevolnost, stejně jako to měl Matýsek. Mišák mi podává kus rohlíku, já ho dojídám a mám v žaludku těžko, jako bych snědla husu. S odezněním léku to přechází, stejně jako se Matýsek při jeho braní projedl od odpoledne do noci, když už lék nepůsobil.
DEN 4
Už jsem to zase já. Už mám zase rozum.
Proto si půjčuji na odpoledne ještě jedno cizí ADHD...
A i u mě se dostavuje z prášku nevolnost, stejně jako to měl Matýsek. Mišák mi podává kus rohlíku, já ho dojídám a mám v žaludku těžko, jako bych snědla husu. S odezněním léku to přechází, stejně jako se Matýsek při jeho braní projedl od odpoledne do noci, když už lék nepůsobil.
DEN 4
Už jsem to zase já. Už mám zase rozum.
Proto si půjčuji na odpoledne ještě jedno cizí ADHD...
Chtělo by to nějaký poučný závěr. Pointu. Osvícení. Tak, jak jsem to měla v plánu před třemi dny. Ale ne.
Zase jsem "normální" (chápete, jak to myslím, že?). Zase občas ječím, zase občas nechápu. Zjišťuji, že mám vrásčité čelo, způsobené výraznou grimasou při slově "Cožeeeeeeeeee?" ZKUSTE SI TO....
Občas máme doma oázu klidu (nejvíc, když má Mates zapnutý počítač s "rozdělanou prací", zatímco paří na Xboxu, přičemž poslouchá youtubera z mobilu). Občas jsme úplné cirkusové vystoupení (ukliď si pokoj, připrav si věci do školy, NEDEJBOŽE jdi si udělat úkoly....). A občas chodím po parku, pouštím depresivní složku na Spotify a řvu. Ale jindy zase tančím, takže se to srovná.
A tak jediné, co jsem si z toho odnesla a má opravdu trvalou hodnotu je fakt, že se blíží vánoční úklid a kdybych náhodou neměla dost energie......... :-) :-) :-)
Ne vážně, nezkoušejte to.
Komentáře
Okomentovat