Čtvrtky nemám ráda. Říkám jim kritické čtvrtky. Mám tu svou 2 - 4 nohou smečku už řádně přerostlou přes hlavu a do Františka (rozuměj do pátku) ještě daleko. Alespoň mě to tak každé čtvrteční ráno přijde.
A největší katastrofa, která se může stát v kritický čtvrtek je, že hned ráno překazí starší mladšímu ranní proces odcházení do školy. Jeden z nejdůležitějších procesů. To si myslíte, že máte všechno pod kontrolou, ale to by nebyl Matýsek.
To naše pracně vypilované odcházení a ježdění výtahem se začalo budovat před pár měsíci. To když jsme se trousili postupně k nákladnímu výtahu, který se po chvíli sám zavírá. Z našeho pohledu se nedělo nic, Matýsek zmáčkl čudlík, dveře prázdného výtahu se zase hned začaly otevírat. Jenže Mišák to vzal osobně, panika, máma, táta, brácha.... Už ani nevím, jak to dál přesně bylo, ale od té doby nákladním výtahem nejezdíme, můžeme jen dvěma osobníma. Držíme se všichni u sebe. (Čím víc členů rodiny, tím větší nervíky. Největším potížistou byl shledán chudák tatínek.)
Míša vstupuje vždy jako první.
Ale nemyslete si, tenhle proces začíná už v předsíni před otevřením dveří a končí až když jsme venku před barákem. Ale pro naší čtvrteční story je stěžejní pouze tato popsaná část. Ten mazec, než se dostaneme deset metrů od vchodu do baráku, zase jindy.
Takže čtvrtek ráno, stojíme u výtahu. Šipka na displeji ukazuje směr nahoru. Představte si tempo konverzace pomocí ubíhajících pater:
6, "já mám mít na plavání kraťasy",
7, "cožeeeeeeeeeee?" (zas ty vrásky na čele),
8, "když neplavu, mám mít kraťasy", (letní oblečení putovalo přesně před pěti dny do sklepa, protože o pravidle neplavu/kraťasy slyším poprvé),
9, "nemáš doma kraťasy",
"aha......",
10, "můžeš mít tepláky?"
11, "to bys měla vědět ty...."
DOPRDELE cože???? Jak já??????? (to si myslím, to na chodbě nekřičím).
Cítím, jak mi stoupá tlak, protože teď to přijde....
12, "máma otevřííííííít, otevřííííííít, otevříííííít........"
Je 7:35 a Míša spouští paniku.... Výtah je tu, dveře nikdo neotvírá. Matka ho chytá za ruku a vleče zpátky do bytu. Panika nepřestává, slzy, nudle, mááááááma, máááááma. Cítím, jak mi teče pot na zádech. Představuju si, kolik sousedů nás OPĚT proklíná. Které z nich rušíme u snídaně, které budíme nebo je doprovázíme při usínání. Ten kravál je opravdu příšerný. Doma za námi zavírám dveře, i když na jakékoliv odhlučnění to nemá vliv.
Házím po Matesovi tepláky, otvírám dveře.
"Otevřít sááááááááám." Další kiks....
Jak něco poděláte a opakujete proces znovu, už si to dítě stejně neudobříte. Takže i když zavřete dveře a on je otevře sám, už spokojený není a jeho velice špatná nálada pokračuje.
Výtah zatím odjel, čekáme znovu. Hodím na zem kabelku a klíče, cpu do batohu tepláky.
Matýskovo myšlenkový pochod opětbaduje....
"Jo, vlastně můžeme mít tepláky. Už je tam někdo měl."
Pronáší absolutně pohodovým hlasem. Já jsem propocená od hlavy až po ponožky.
Ptám se, v čem tam jako dřepěl, když už letos jednou neplaval (a loni několikrát)....
"Ve slipech."
I když mám chuť ho chytit pod krkem, je mi ho najednou líto při představě, že moje extrémně stydlivé dítě bylo nuceno vystavovat se ve slípkách...
Přijel výtah, beru kabelku, úspěšně nastupujeme. Dveře se zavírají a klíče leží stále na zemi na chodbě. Jo, jo, vím, že bude hodně zle...
Cestou dolů lovím kapesník, utírám stále proudící příval slz a nudlí. Od teď už je celý zbytek cesty ven zase špatně, i když je všechno provedeno tak, jak má.
Celá situace trvá pár minutek, ale já mám pocit, že jsem zestárla o pět let. Už mi bude tak 572 let.
Matýsek odchází do školy a my dva se musíme uklidnit. Nasedáme do trolejbusu 16, zastávka Sídliště Bory.
Pak už jen sedím, civím a poslouchám 13, 15, Dobrovského, 20, 22, Jižní Předměstí, 35, 37...
Akutně potřebuji kafe, takže jako většinou jedeme do Crosscafe na druhém konci města.
Když dorazíme na místo (trasa Pompo, Poprokan, Teta.....), jdeme do Coopu hledat písmenkovo - číselné těstoviny.
Nečekala jsem to, ale k těm čtyřem druhům jídel, které Míša jí, přibyl před dvěma týdny vývar s mrkví, vajíčkem a TĚMA těstovinama. Ty těstoviny jsou samozřejmě klíčové.
Tyhle výborné německé nám došly, tak bereme české Zátkovy. Které sice neuvařené vypadají krásně prťavě, ale na talíři už pak ne tak hezky, jako tyhle na obrázku.
Tušíte správně, že to není jen tak. Trochu neuvařených těstovin máme stabilně odsypanou na hraní a musí obsahovat řadu 1 - 10. Každé sousto, které putuje do pusy je řádně zkoumáno a MUSÍ být zřetelně vidět alespoň jedno číslo/písmeno. V tomto případě říkáme six, nine, zet zíbra.... Při polévce jede většinou anglicky. A šup do pusy.
Heleďte, můžete namítat, že na to byste se mu vyprdli, ale ON JÍ a dokonce si o tu polévku říká. A sem tam jí dá přednost před nejvíc rajskou od Hippu, což je pro mě pocta hodná šéfkuchaře. A mě vždycky přijde úsměvné, jak mi to přijde všechno už naprosto běžné a normální, ale když se o tom rozepíšu, vypadá to divně.
Pak klasicky z regálu pití, rohlík cestou k pokladně. Konečně to kafe, Mišák s dvackou na mašinku, pak si sedá vedle mě a já jako vždy kouzlím z kabelky Brumíka.
Frčíme domů, Míša si těstoviny nese celou dobu sám. Cokoliv kdekoliv koupíme číselného, nedá z ruky.
Doma bereme hafana a jdeme naší novou nejvíc oblíbenou trasu. Protože jsem mu dala nahlédnout do tajů tenisových kurtů a on zjistil, že ze dvou vykukujících čísel 7 a 8, které jsou vidět z chodníku, kudy pravidelně chodíme jinam, se vyklubala série 1 - 14 napříč Borským parkem. Zatím pořád je z těch čísel nadšený jako já, když přede mě položíte čokoládu.
Konec pravidelného dopoledního výletu, nastává chvíle klidu doma, než půjdeme vyzvednout tajfun ze školy. Já vysávám psí chlupy, Míša jede v mobilu videa, na kterých je hlavní hvězdou on.
To ještě netuším, že tajfun dorazí s ohromným kašlem, v noci se přidá rýma a já nejen, že nebudu spát (aktuálně 2:37 a jedno latté), ale že je budu mít doma dnes - v pátek - oba celý den.......
A největší katastrofa, která se může stát v kritický čtvrtek je, že hned ráno překazí starší mladšímu ranní proces odcházení do školy. Jeden z nejdůležitějších procesů. To si myslíte, že máte všechno pod kontrolou, ale to by nebyl Matýsek.
To naše pracně vypilované odcházení a ježdění výtahem se začalo budovat před pár měsíci. To když jsme se trousili postupně k nákladnímu výtahu, který se po chvíli sám zavírá. Z našeho pohledu se nedělo nic, Matýsek zmáčkl čudlík, dveře prázdného výtahu se zase hned začaly otevírat. Jenže Mišák to vzal osobně, panika, máma, táta, brácha.... Už ani nevím, jak to dál přesně bylo, ale od té doby nákladním výtahem nejezdíme, můžeme jen dvěma osobníma. Držíme se všichni u sebe. (Čím víc členů rodiny, tím větší nervíky. Největším potížistou byl shledán chudák tatínek.)
Míša vstupuje vždy jako první.
Ale nemyslete si, tenhle proces začíná už v předsíni před otevřením dveří a končí až když jsme venku před barákem. Ale pro naší čtvrteční story je stěžejní pouze tato popsaná část. Ten mazec, než se dostaneme deset metrů od vchodu do baráku, zase jindy.
Takže čtvrtek ráno, stojíme u výtahu. Šipka na displeji ukazuje směr nahoru. Představte si tempo konverzace pomocí ubíhajících pater:
6, "já mám mít na plavání kraťasy",
7, "cožeeeeeeeeeee?" (zas ty vrásky na čele),
8, "když neplavu, mám mít kraťasy", (letní oblečení putovalo přesně před pěti dny do sklepa, protože o pravidle neplavu/kraťasy slyším poprvé),
9, "nemáš doma kraťasy",
"aha......",
10, "můžeš mít tepláky?"
11, "to bys měla vědět ty...."
DOPRDELE cože???? Jak já??????? (to si myslím, to na chodbě nekřičím).
Cítím, jak mi stoupá tlak, protože teď to přijde....
12, "máma otevřííííííít, otevřííííííít, otevříííííít........"
Je 7:35 a Míša spouští paniku.... Výtah je tu, dveře nikdo neotvírá. Matka ho chytá za ruku a vleče zpátky do bytu. Panika nepřestává, slzy, nudle, mááááááma, máááááma. Cítím, jak mi teče pot na zádech. Představuju si, kolik sousedů nás OPĚT proklíná. Které z nich rušíme u snídaně, které budíme nebo je doprovázíme při usínání. Ten kravál je opravdu příšerný. Doma za námi zavírám dveře, i když na jakékoliv odhlučnění to nemá vliv.
Házím po Matesovi tepláky, otvírám dveře.
"Otevřít sááááááááám." Další kiks....
Jak něco poděláte a opakujete proces znovu, už si to dítě stejně neudobříte. Takže i když zavřete dveře a on je otevře sám, už spokojený není a jeho velice špatná nálada pokračuje.
Výtah zatím odjel, čekáme znovu. Hodím na zem kabelku a klíče, cpu do batohu tepláky.
Matýskovo myšlenkový pochod opětbaduje....
"Jo, vlastně můžeme mít tepláky. Už je tam někdo měl."
Pronáší absolutně pohodovým hlasem. Já jsem propocená od hlavy až po ponožky.
Ptám se, v čem tam jako dřepěl, když už letos jednou neplaval (a loni několikrát)....
"Ve slipech."
I když mám chuť ho chytit pod krkem, je mi ho najednou líto při představě, že moje extrémně stydlivé dítě bylo nuceno vystavovat se ve slípkách...
Přijel výtah, beru kabelku, úspěšně nastupujeme. Dveře se zavírají a klíče leží stále na zemi na chodbě. Jo, jo, vím, že bude hodně zle...
Cestou dolů lovím kapesník, utírám stále proudící příval slz a nudlí. Od teď už je celý zbytek cesty ven zase špatně, i když je všechno provedeno tak, jak má.
Celá situace trvá pár minutek, ale já mám pocit, že jsem zestárla o pět let. Už mi bude tak 572 let.
Matýsek odchází do školy a my dva se musíme uklidnit. Nasedáme do trolejbusu 16, zastávka Sídliště Bory.
Pak už jen sedím, civím a poslouchám 13, 15, Dobrovského, 20, 22, Jižní Předměstí, 35, 37...
Akutně potřebuji kafe, takže jako většinou jedeme do Crosscafe na druhém konci města.
Když dorazíme na místo (trasa Pompo, Poprokan, Teta.....), jdeme do Coopu hledat písmenkovo - číselné těstoviny.
Nečekala jsem to, ale k těm čtyřem druhům jídel, které Míša jí, přibyl před dvěma týdny vývar s mrkví, vajíčkem a TĚMA těstovinama. Ty těstoviny jsou samozřejmě klíčové.
Tyhle výborné německé nám došly, tak bereme české Zátkovy. Které sice neuvařené vypadají krásně prťavě, ale na talíři už pak ne tak hezky, jako tyhle na obrázku.
Tušíte správně, že to není jen tak. Trochu neuvařených těstovin máme stabilně odsypanou na hraní a musí obsahovat řadu 1 - 10. Každé sousto, které putuje do pusy je řádně zkoumáno a MUSÍ být zřetelně vidět alespoň jedno číslo/písmeno. V tomto případě říkáme six, nine, zet zíbra.... Při polévce jede většinou anglicky. A šup do pusy.
Heleďte, můžete namítat, že na to byste se mu vyprdli, ale ON JÍ a dokonce si o tu polévku říká. A sem tam jí dá přednost před nejvíc rajskou od Hippu, což je pro mě pocta hodná šéfkuchaře. A mě vždycky přijde úsměvné, jak mi to přijde všechno už naprosto běžné a normální, ale když se o tom rozepíšu, vypadá to divně.
Pak klasicky z regálu pití, rohlík cestou k pokladně. Konečně to kafe, Mišák s dvackou na mašinku, pak si sedá vedle mě a já jako vždy kouzlím z kabelky Brumíka.
Frčíme domů, Míša si těstoviny nese celou dobu sám. Cokoliv kdekoliv koupíme číselného, nedá z ruky.
Doma bereme hafana a jdeme naší novou nejvíc oblíbenou trasu. Protože jsem mu dala nahlédnout do tajů tenisových kurtů a on zjistil, že ze dvou vykukujících čísel 7 a 8, které jsou vidět z chodníku, kudy pravidelně chodíme jinam, se vyklubala série 1 - 14 napříč Borským parkem. Zatím pořád je z těch čísel nadšený jako já, když přede mě položíte čokoládu.
Konec pravidelného dopoledního výletu, nastává chvíle klidu doma, než půjdeme vyzvednout tajfun ze školy. Já vysávám psí chlupy, Míša jede v mobilu videa, na kterých je hlavní hvězdou on.
To ještě netuším, že tajfun dorazí s ohromným kašlem, v noci se přidá rýma a já nejen, že nebudu spát (aktuálně 2:37 a jedno latté), ale že je budu mít doma dnes - v pátek - oba celý den.......
Ten dialog je naprosto geniální. Trochu mi to připomíná sebe, když se snažím domluvit s autem. Pořídili jsme si BMW z Německa a autíčko samozřejmě mluví pouze německy, respektive ten počítač a elektronika. A já prostě nešprechtím ani slovo. Takže občas po mě něco chce a já prostě nevím. Naštěstí jsem už domluvený z Autacesky.cz na tom, že mi ho přijedou kompletně celé přeložit, takže si budeme povídat česky. :D
OdpovědětVymazat